Co je láska?

Otázka, kterou si kladly, kladou a budou klást miliony lidí snažící se pochopit její podstatu. I jedna z nejromantičtějších, a zároveň nejsmutnějších duší, která žila v tehdejším Československu – Petr Novák – hledal odpověď. Tu pravdivou však nenašel a nedokázal se vymanit ze své nelehké situace. Takových kapek jsou plné oceány – nebo spíš bary, kavárny, seznamky, sociální sítě..., kam jen oko dohlédne. Armády hledajících a tápajících, kteří nechápou základní principy a neznají ani sami sebe. Jsou předem odsouzeni k tomu, aby znovu a znovu opakovali tytéž chyby, dokud konečně nepochopí to, co mají pochopit.

Láska je pro většinu lidí potvrzení, které si nedokážou dát sami. Potvrzení, že jsou pro druhého atraktivní. Potvrzení, že je někdo chápe. Potvrzení, že je ochoten někdo doplnit jejich vlastní nedostatky – protože daný člověk je příliš slabý nebo líný na to, aby na sobě pracoval. Je vždy snazší přenášet zodpovědnost než ji nést. Potřeba lásky je ve své podstatě "nutností" potvrzení skrze vnější autoritu.

Ženy většinou potřebují mužskou energii. Regulují ji, protože jejím prostřednictvím regulují samy sebe – své emoce, tělesné touhy, vnitřní nejistoty a v konečném důsledku i biologické programy: děti a zabezpečení sebe i jich. Ženy představují typický chtonický princip – princip země, těla a nápodoby v jeho nejryzejší podobě. Na oplátku za regulaci této energie nabízejí orientaci, rytmus a potvrzení. A protože muž toto vše většinou sám nemá, potřebuje ženu jako onu „vnější autoritu“, kterou je posléze regulován nejen energeticky. Smyčka se začíná utahovat a časem se vždy ukáže kdo s koho.

Vědomá žena v pravém slova smyslu neexistuje, neboť to, čemu ženy říkají „duchovno“, je právě chtonického charakteru – není to světlo poznání, ale vztah k zemi, tělu a cyklům. Tento vztah je hluboce ukotven v podvědomí. Je to však vztah, nikoli stav vědomí. Ony samy se často vnímají jako duchovní bytosti, avšak s opravdovou duchovní školou v původním védském či gnostickém smyslu to nemá pranic společného.

Skutečně vědomý muž ženu již nepotřebuje. Dokáže totiž se svou energií pracovat efektivně sám a nepotřebuje potvrzení žádné vnější autority ani následnou regulaci. Protože ví a zná. Je vnitřně autonomní, svobodný a žije autenticky – tedy pravdivě. Jde cestou světla poznání a převzal za ni plnou zodpovědnost. Jedinou výjimkou, kdy by ženu ještě mohl potřebovat, jest případ, kdy je jedním z jeho karmických úkolů zachovat rod. Láska pro něj není vztah, ve kterém je nutné něco zrcadlit, potvrzovat, doplňovat, vysvětlovat, regulovat druhého nebo být regulován. Není potřeba žádné obhajoby, o pravdě se totiž nehlasuje, nediskutuje a ani není potřeba ji hájit. Jediné, co je potřeba, je ji osvětlovat.

Láska je stav vědomí, který má každý v sobě. Většina lidí mu však nerozumí a neumí s ním pracovat, a tak z tohoto stavu vytváří vztah. Skrze emoce – které jsou výsledkem identifikace – pak vznikají očekávání, manipulace, závislosti, neshody, neporozumění.

Pocity jsou informace. Pokud s nimi člověk neumí pracovat, promění je v emoce – tedy v nezpracované pocity. Emoce jsou hlavním nástrojem manipulace právě skrze identifikaci. Stejným mechanismem se láska jako stav deformuje v lásku jako vztah, pocity v emoce – a celý kolotoč se roztáčí.

Kdo neumí pracovat s pocity jako s informací, promění je v emoce; a kdo neumí unést lásku jako stav vědomí, promění ji ve vztah. A vztahy nemohou být náhradou za vnitřní práci.

Shrnutí:

Láska není vztah. Vztah je konstrukce. Láska je stav bytí. V konkrétním člověku pak stav vědomí.

Lidé si pletou světlo s teplem, a proto hledají druhého, aby je zahříval, místo aby sami svítili.

To, čemu většina lidí říká láska, je potřeba potvrzení. Potvrzení hodnoty. Potvrzení existence. Potvrzení identity.

Kdo nepotvrdí sám sebe, bude žádat potvrzení zvenčí. To však není láska —to je závislost na autoritě.

Láska jako stav nic nebere. Neváže. Nežádá. Nereguluje.

Vztah naopak reguluje vše:

• energii,

• emoce,

• tělo,

• rozhodnutí,

• svobodu.
  

Proto je vztah pro většinu lidí bezpečnější než pravda. Pravda pálí. Vztah hřeje.

Žena pracuje s energií chtonicky. Ne skrze světlo poznání, ale skrze tělo, cyklus, rytmus, zemi. To není odsudek. To je realita a popis pole.

Muž, který není vnitřně ukotven, nechá tuto regulaci převzít za sebe. A nazve ji láskou.

Tak vzniká smyčka: on hledá potvrzení, ona hledá regulaci, a oba se navzájem udržují v nedospělosti ducha.

Vědomí není vztah. Vědomí je samostatnost.

Skutečně vědomý člověk:

• nepotřebuje být doplňován,

• nepotřebuje být regulován,

• nepotřebuje být chápán,

• nepotřebuje být zachraňován.

Protože nese sám sebe.

Láska ve své čisté podobě:

• není emoce,

• není připoutání,

• není dohoda,

• není projekt.

Je to stav otevřeného vědomí, který nikoho nepotřebuje, aby mohl existovat.

Pocity jsou informace. Kdo je neumí číst, přetaví je v emoce.

Emoce jsou zkreslené informace. A zkreslené informace jsou nástrojem moci.

Proto se skrze emoce manipuluje. Proto se skrze vztahy vládne. Proto se láska redukovala na cit místo toho, aby zůstala světlem.

Kdo neunese lásku jako stav, udělá z ní vztah. Kdo neunese pocity jako informaci, udělá z nich emoce.

A koloběh se opakuje, dokud se někdo nezastaví a nepřevezme zodpovědnost za vlastní vědomí.

Vztahy nemohou být náhradou za vnitřní práci.

Kdo nehledá světlo v sobě, bude ho žádat od druhých.

A to přece není skutečná láska —pouze její stín. "Lásku je potřeba znovu objevit." Jean-Arthur Rimbaud