Proč je demokracie líbivá iluze pro hlupáky a výhodná pro prospěcháře?

Ve školách vyučují, že demokracie jest vláda lidu (z řec. demos = lid, kratos = vláda pomocí moci, nadvláda). Základní myšlenkou tedy jest, že občan, případně šířeji lid se může podílet na moci. Již Montesquieu, jeden z hlavních ideologů demokracie ukázal tři základní druhy moci – zákonodárnou, výkonnou a soudní. To však není celá pyramida. Ve skutečnosti existuje pět druhů sociální moci, ne pouze tři, a to:

1) Konceptuální

2) Ideologická

3) Zákonodárná

4) Výkonná

5) Soudní

Hierarchicky nejvyšší a nejpodstatnější druhy moci – konceptuální a ideologická, na kterých se ve skutečnosti dav (lid) nepodílí a ani podílet nemůže, zůstaly takticky skryty, aby byla vytvořena ona líbivá iluze a „elity“, které skutečně vládnou a řídí, si mohly pořád mnout ruce, neboť získaly do svých služeb další slouhy, jimž rádi upustí pod svůj panský stůl pár drobků a obě strany jsou tak spokojené. Dav, jakožto objekt řízení, se pouze spolupodílí na prostředí, jehož rámec a možnosti jsou vymezeny subjektem řízení. Subjekt řízení reaguje na případné změny ve faktoru prostředí. Na základě svých znalostí řízení a i dalších informací, kterými dav jakožto objekt řízení nedisponuje, je řízen subjektem řízení, v tomto případě "elitami", které vyhodnocují vektor stavu řízení, na jehož podkladu vytváří posléze různé predikce, možné varianty a konkrétní kroky, jimiž řídí dav směrem k dosažení svých vektorů cílů s připuštěním vektoru chyby řízení.

Dav (lid) v rámci davo–"elitární" konceptuální moci není subjektem řízení vzhledem k sociálnímu supersystému, ale je objektem řízení. Není tedy nositelem skutečné moci a ani jim být nemůže.

Pakliže je někdo spokojený, pak zákonitě musí být v rámci davo–"elitární" konceptuální moci, v jejímž jsme područí, někdo další být nespokojený. Můžete si tipnout, kdo to ve většině případů odnese nejvíc. Každý systém totiž potřebuje dojné krávy. A těmi parazitické "elity" na různých úrovních řízení povětšinou nejsou, neboť pustí jen tehdy, když jim samotným to něco přinese, a navíc do „svých“ zdrojů neradi sahají. Vůbec nejvíc jsou neradi, když se jich někdo inteligentní ptá, a to přímo a chytře, selským rozumem, často na zcela obyčejné, pro ně však dotěrné otázky. Sami totiž ví, že kdyby měly říct pravdu, pak by musely přiznat barvu. A to nemohou, takže buďto lžou, vykrucují se jako hadi, nebo si vymýšlí a v konečné fázi odpovídají na něco úplně jiného, nebo neodpovídají vůbec. Po ovoci poznáte je. Tito „elitní“ skřítkové, kteří jsou níže v hierarchii, jsou viditelní, slouží svým šéfům a protože sami čisté ruce nemají, jsou lehce vydíratelní těmi, kdo je řídí, a proto je musí poslouchat. O mravnosti a svědomí se u těchto lidí nemá cenu ani bavit, protože bychom tím tyto kvality degradovaly na jejich úroveň.

Jelikož se těmto lokajům a podpindosníkům zachtělo zisků a pocitu moci, ale pracovat se jim nechce, tak si vybrali politickou „kariéru“ či jinou činnost, která funguje na bázi pyramidové (hierarchické) struktury. Někteří z nich již dokonce tyto funkce "zdědili". Poté, co si vytvoří vlastní "imidž", která byla alespoň v dřívějších dobách originální, zatímco dnes je již většinou dána dle jednotného mustru, jdou na věc. Dokud totiž ještě existují dojné krávy, je pořád kde brát. Nejlépe se totiž vždy bere z cizího, které se označuje jako „společné“. Nechť si každý svým rozumem přebere, jak jsme se posunuli za oněch 36 let "demokracie“. Níže zajímavé srovnání pro ty, kteří nebaští "mejnstrýmové koblihy".

https://nabojpravdy.cz/09-clanky/srovnani-obdobi-socialismu-a-soucasnosti/

Realita je taková, že "vlastníci informací" využili situace a při „zavření očí“ všech spravedlivých si rozparcelovali státní majetek, který pak často prodali, aby se „měli dobře“. Státní převrat v listopadu 1989 znamenal možnost přesunu společností, průmyslu, služeb, majetku atd. prostřednictvím soukromých rukou za výhodný kapitál pro obě strany do náruče nadnárodních korporací. To, co bylo původně státní, si rozdělily soukromé osoby prostřednictvím privatizací a jiných více či méně pochybných operací, kdy se však masivně tunelovalo a převádělo už tehdy. Případně řada lidí využila možnost restitucí, mnohdy též sporných. Tito lidé buď dál rozvíjeli svůj byznys, podnikali, vstoupili do politiky, případně spolupracovali s podsvětím, které je dodnes s politikou propojené. Řada z nich se díky zhýralému životu či vlastní hlouposti zadlužila, v horším případě se namočili do ještě větších průserů. 90. léta byla obdobím, kdy se dalo relativně snadno přijít k penězům, když měl člověk nápady, nebál se a měl ohebnou páteř. Nejlépe a nejvíce se vždycky vydělává na lidské blbosti. Principy jsou však pořád stejné. Vydělali na tom všichni kromě státu a dojných krav. Právě v této době, již na počátku 90. let, vzniká zajímavý fenomén tzv. "neziskovek", které by se měly správně nazývat spíše "ziskovky" nebo ještě lépe "pračky". Kromě již všeho výše zmíněného neznamenaly listopadové události ve své ryzí podobě nic jiného, než předání moci z jedněch rukou, do těch samých, které už byly v rukávech jiného kabátu. Události byly dlouhodobě, pečlivě plánovány a připravovány "elitami" pod taktovkou tajných služeb, aby byl vytvořen fiktivní obraz "spontánní a svobodné revoluce odspodu". Komunisté, kteří nebyli pravými bolševiky, nýbrž trockisty, jimž se zachtělo vlastnit, posloužili dobře svým skutečným pánům i sobě a na nějakou dobu pomohli KoZa (Kolektivnímu Západu) vyřešit jeho krizi spotřeby a běžnému socialistickému člověku dali možnost "přičichnout k tomu, co oni už dávno znají a mají" a co tento člověk ještě nezná, ale touží po tom, i když to ve skutečnosti mít pravděpodobně nikdy nebude. Ale pořád má možnost nakupovat zboží a o to přece šlo, trh i celá americká kultura spotřebního způsobu života se rozšířila dál směrem na východ. Přes to všechno je pro KoZa a jeho existenci důležité i nadále většinu světa v oné iluzi držet – iluzi "amerického snu" a dalších velmi sofistikovaně vykonstruovaných lží, které se však postupně odhalují. Ukázkovými příklady jsou přistání na Měsíci či události 11. září, kdy je zřejmá neustálá potřeba umělého vytváření nových iluzí a konfliktů, za nimiž se skrývají pouze a jen snahy o naplnění vlastních mocensko–ekonomických zájmů. Především jde o touhu po získání cizích zdrojů a šíření sféry svého vlivu pod praporem svobody a demokracie, který je jako dárek zabalený do krásného obalu, ale uvnitř je v lepším případě zboží, které si můžete koupit, v tom horším střepina z kazetové bomby.

Pro Československo, případě Českou republiku a Slovensko, to má jednoznačný dopad – z autonomního státu, který byl nejen průmyslově významný, ale především nebyl ani zadlužený, jsme se stali kolonií Západu a ten, protože v tomto směru má více jak dvousetletou praxi po celém světě, nakonec český a slovenský národ přes dobře vycvičené pohunky nechal obalamutit „pravdoláskařskými kecy“ o svobodě a demokracii, kde šlo v pozadí primárně o vlastní možnost kšeftování, rabování státního bohatství nashromážděného za všechna předchozí období a touhu podílet se prostřednictvím politických či jiných funkcí na vlastním obohacení, které bylo bráno jako satisfakce za projevenou loajalitu a mnohdy jako spravedlivá odplata předchozímu režimu, na který se systematicky od roku 1989 kydal převážně hnůj, mnohdy právě proto, že tyto možnosti nedovoloval. Místo toho, aby se situace vyhodnotila objektivně, docházelo k záměrným diskreditacím, k účelovému zjednodušování a manipulacím, které mají vždy stejný cíl – zakrýt pravdu. Z globálního měřítka znamenal přechod ze socialismu na kapitalismus posílení nadnárodních struktur a sil na úkor těch národních, a to ve všech ohledech. Klíčová byla spolupráce KoZa se Sovětským svazem, který již v druhé polovině 80. let nekladl odpor a postupně se demontoval sám prostřednictvím kádrů jako byl Gorbačov, který spolupracoval se západními tajnými službami (CIA) a byl za to také posléze řádně odměněn. Za úspěšným splněním listopadového převratu v roce 1989 a vším, co následovalo, stály nejen individuální, ale i kolektivní zájmy, které byly navíc dlouhodobě podporovány, kvitovány a prosazovány. Samotné procesy, chod a běh událostí byly zajištěny, řízeny a kontrolovány za spolupráce tajných služeb (StB, KGB, GRU, CIA a dalších). Zájem o roztažení Železné opony byl ze všech stran velmi silný, až na pár výjimek. Před takto "dobře" připravenými kleštěmi nejen že nebyla možnost úniku, ale bylo i fakticky nemožné jakékoli zmírnění dopadů prostřednictvím nějakého alternativního, konstruktivního a racionálního řešení. Vše bylo kvalitně připraveno, kvalitně provedeno a ještě navíc podpořeno lokajstvím nejvyššího řádu. Na "královském" příkladu samotného Státního převratu z roku 1989 je nejlépe viditelné, že dav (lid) není subjektem řízení a podíl na reálné moci mají pouze "elity". Aby došlo k posílení iluze a potvrzení její věrohodnosti, byla tato událost "elitami" pojmenována jako Sametová revoluce, a tak je až dodnes nevědomým davem pod tímto názvem přijímána.

Karty už byly rozdány, a proto jsme dnes tam, kde jsme. Díky neznalosti, nemravnosti, zaslepenosti a touhám po vlastním zabezpečení, se český národ nechal oblbnout cukrovou vatou a měl jí plnou hubu, takže ani neměl důvod a prostor přemýšlet, natož mluvit. Až když cukrová vata dochází, přichází postupně prozření a začínají se vyjevovat stíny minulé krátkozrakosti – individualismu, liberalismu, demokracie, materialismu. Rozhodně celé situaci nepomáháme svou hloupostí, důvěřivostí až naivitou na straně jedné, a ani vypočítavostí až vyčůranou hamižností na straně druhé. Měřitelným výsledkem, který je implikací všeho předchozího je aktuální hodnota státního dluhu překračující "krásných" 3,5 bilionu Kč, která navíc neustále narůstá. Čím budete moct splatit tento dluh, když nebudete mít peníze? Na tuto otázku nechť si každý za sebe zodpoví sám.

Kdo nezná řízení, historii a nemá schopnost rozlišení, bude skálopevně tvrdit, jak je demokracie úžasná. Stačí se však podívat, co o této formě vlády píše Platón. Pro lidská ega je těžké si přiznat, že tato civilizace je i přes svůj technologický „pokrok“ čím dál tím víc úpadková. Je víc než zřejmá neustále se snižující schopnost samostatně přemýšlet a uvažovat, která ve spojení s mravním relativismem a idiotskými názory, že si člověk všechno může určit, zvolit či vybrat, ukazují nejen na hluboké nepochopení a plytkost, ale především na neúctu a aroganci k životu jako takovému, k jeho principům a zákonům, které člověk zkrátka ani určovat nemůže. Právě kvůli nerespektování základních principů, které jsou neměnné a fungují nezávisle na času a vnějších podmínkách, je „vývoj“ společnosti jednoznačně deklinačního charakteru. Místo hledání a poznávání pravdy a vedení života v souladu s danými hodnotami, nabytými znalostmi a neměnnými principy se snažíme být "korektní" a tím se propadáme do čím dál hlubšího pokrytectví a chtonické žumpy. Dalším krokem k větší demokratizaci společnosti by mohla být volba losem. Kdo zná historii tak ví, že by to nebylo nic nového pod sluncem. Demokracie není diskuse, pokud existuje dvojí metr a pokud v rámci liberální ideologie, která proklamuje svobodu slova, dochází k cenzuře a prosazování těch „správných názorů“. Jedná se tedy o paradoxní a jednoznačný rozpor, který není ničím jiným než praktickou ukázku toho, jak absurdní, vylhaná a pokrytecká celá tato ideologie je.

Demokracie v současnosti znamená především volný trh, který pro „elity“ znamená revír plný potenciální lovné zvěře, kdy však už ti bystřejší postupně odbíhají jinam. Pro dav znamená volný trh vytvoření prostoru, kde mohou a pokud dokonce již mají závazky, pak musejí běhat v kolečku jako křečci, dokud jim zbývají síly, drží zdraví a dokud nemají splacené všechny dluhy, včetně úroků z úroků. A tak jsou tam, kde je chtějí mít. Takoví lidé nemají prostor, čas, kapacitu a energii zabývat se skutečně důležitými aspekty života. To je dnešní představa svobody. Naštěstí se z tohoto kolečka dá i vystoupit a rozhodnutí je otázkou svobodné volby každého člověka. Lepší je však do tohoto kolečka vůbec nenaskočit a podílet se minimálním možným způsobem na této formě vykořisťování. Svobodné volby totiž nikdy nezačínají a neprobíhají u uren. Do uren se sype popel nebožtíků. Stejně tak o tom skutečně důležitém se nehlasuje, nediskutuje, ale prostě a jednoduše se o tom rozhodne. Toto rozhodnutí vykonává vždy řídící subjekt. Pravda totiž nemá demokratický charakter. Pravda je ze své podstaty bytostně autokratická. Svoboda začíná znalostmi a vlastní prací s informacemi. Projevuje se v tom, jak žijeme, jak se rozhodujeme a jak umíme řídit nejen sami sebe, ale i své okolí. Život není pouze o tom, co říkáme, ale především o tom, jestli s tím, co tvrdíme a zastáváme, dokážeme v praxi být v souladu a skutečně takovým způsobem dovedeme žít. Kdo není schopen svobodně přemýšlet a uvažovat, ten nikdy nebude schopen svobodně žít. Neboť ten, kdo odmítá pravdu, neuznává ji a raději sebou nechá manipulovat, zůstane navždy otrokem. Praxe je kritérium pravdy.

Zde ještě přikládám zajímavý článek z hlediska řízení.

POVĚST O VZNIKU DEMOKRACIE

Jeden za druhým šli pomalu otroci a každý nesl obroušený kámen. Čtyři řady, každá půl druhého kilometru dlouhá, od brusičů kamení k místu, kde začínala stavba města. Pevnosti byly střeženy hlídači. Na deset otroků se počítal jeden ozbrojený hlídač. Stranou od otroků, na vrcholu třináctimetrového pahorku, jenž byl ručně vytvořen z obrovských kamenů, seděl Kracios – jeden z vrchních znacharů, který v průběhu čtyř měsíců mlčky pozoroval události. Nikdo jej nevyrušoval, nikdo ani pohledem nesměl přerušit jeho přemýšlení. Otroci a stráž vnímali pahorek s trůnem na vrcholu jako neoddělitelnou část krajiny. A člověka, který seděl nehybně na trůně nebo se procházel po plošině na vrcholu pahorku, si již nikdo nevšímal.

Kracios si dal za úkol přebudovat stát, na tisíciletí upevnit moc znacharů, podmanit si všechny lidi na zemi a všechny je zotročit, včetně vůdců států.

Jednou Kracios sestoupil dolů a na trůně nechal svého dvojníka. Znachar změnil oblek, sundal paruku. Náčelníkovi stáže nařídil, aby jej zakovali do řetězů jako obyčejného otroka a postavili do řady za mladým a silným otrokem jménem Nard. Kracios se pátravě díval do tváří otroků a všiml si, že tento mladý člověk má zvídavý a hodnotící pohled, ne ale těkavý a vzdálený jako mnozí ostatní. Nardova tvář byla jednou soustředěně zamyšlená, podruhé rozechvělá. "Takže nosí v hlavě nějaký svůj plán", pochopil znachar, ale chtěl se přesvědčit, do jaké míry přesný byl jeho postřeh.

Dva dny Kracios pozoroval Narda, mlčky nosil kameny, seděl vedle něj při jídle a spal vedle na palandě. Třetí noc, jakmile zazněl povel "spát", otočil se Kracios k mladému otrokovi a šeptem s hořkostí a zoufalstvím vyslovil otázku, která směřovala neznámo ke komu: "Cožpak to takhle bude pokračovat po zbytek života?"

Kracios viděl, jak sebou mladý otrok škubl a okamžitě se otočil tváří k němu, jeho oči zářily. Jiskřily se dokonce při slabém světle hořáků ve velkém baráku.

"Nebude to dlouho trvat. Domýšlím plán. A ty staříku, se můžeš zúčastnit také", zašeptal mladý otrok.

"Jaký plán?" lhostejně a s povzdechem se zeptal znachar.

Nard se zápalem a s jistotou začal vysvětlovat:

"Ty, staříku, a já a my všichni brzy nebudeme otroky, ale svobodnými lidmi. Počítej, staříku: na každou desítku otroků je jeden strážník. A patnáct otrokyň, jež připravují jídlo, šijí oblečení, pozoruje také jeden strážník. Pokud se ve smluvený čas my všichni vrhneme na stráž, porazíme ji. Ať jsou strážnici ozbrojení a my jsme zakováni do řetězů. Ale je nás deset na každého a řetězy lze také využít jako zbraň, pokud by se nastavovaly pod úder mečů. Odzbrojíme všechny strážníky, svážeme je a zmocníme se zbraní."

"Ech, mladíku," opět povzdechl Kracios a jakoby lhostejně pronesl: "Tvůj plán není domyšlený. Strážníky, kteří nás hlídají, je možné odzbrojit, ale vládce brzy pošle nové, možná že dokonce celou armádu, a nechá zabít otroky, kteří povstali."

"Na to jsem také pomyslel, staříku. Je třeba zvolit dobu, kdy tady armáda nebude. A tato doba se blíží. Všichni vidíme, jak se armáda připravuje na výpravu. Dělají se zásoby proviantu na tři měsíce. Znamená to, že za tři měsíce armáda přijde na určené místo a zahájí boj. V bitvě se oslabí, ale zvítězí a zajme mnoho nových otroků. Pro ně se již staví nové baráky. Musíme začít odzbrojovat stráž, jakmile armáda našeho vládce zahájí boj s jinou armádou. Poslové budou potřebovat měsíc, aby donesli sdělení o nutnosti okamžitého návratu. Oslabená armáda se bude vracet nejméně tři měsíce. Za čtyři měsíce se dokážeme připravit k uvítání. Nebude nás méně než vojáků v armádě. Zajatí otroci se budou chtít připojit k nám, až uvidí, co se stalo. Všechno jsem promyslel správně, staříku."

"Ano, mladíku, se svým plánem a myšlenkami můžeš odzbrojit stráž a zvítězit nad armádou", odpověděl znachar již povzbudivě a dodal: "Ale co potom začnou dělat otroci a co se stane s vládci, strážníky a vojíny?"

"O tom jsem moc nepřemýšlel. A zatím mě napadá jediné: všichni, kteří byli otroky, se stanou svobodnými, všichni, kteří dnes nejsou otroky, stanou se jimi," nepříliš jistě odpověděl Nard, jako by přemýšlel nahlas.

"A žreci? Řekni mi, mladíku, kam zařadíš žrece, když zvítězíš: k otrokům nebo ke svobodným?"

"Žreci? O tom jsem také nepřemýšlel. Ale teď si říkám: ať zůstanou tam, kde jsou. Poslouchají je otroci a vládci. I když je těžké je občas pochopit, ale myslím si, že jsou neškodní. Ať vypráví o bozích, ale jak máme nejlépe prožít svůj život, to víme sami."

"Jak nejlépe prožít... to je dobře," odpověděl znachar a tvářil se, že se mu chce hrozně spát.

Ale Kracios tuto noc nespal. Přemýšlel. "Samozřejmě," říkal si, "nejjednodušší je povědět vládci o spiknutí, mladý otrok bude zadržen, zjevně je vůdcem ostatních. Ale to nevyřeší problém. Otroci si vždy budou přát osvobodit se z otroctví. Objeví se noví vůdcové. Vypracují nové plány, a pokud je to tak, hlavní nebezpečí pro stát vždy bude existovat uvnitř státu."

Před Kraciem stál úkol: vypracovat plán zotročení celého světa. Chápal, že se nepodaří dosáhnout cíle pouze pomocí fyzického násilí. Je zapotřebí psychologické působení na každého člověka, na celé národy. Je třeba transformovat lidskou mysl, vštípit každému, že otroctví je nejvyšší blaho. Je třeba spustit automatický program, který bude celé národy dezorientovat v prostoru, čase a pojmech. A hlavně – v adekvátním vnímání skutečnosti. Kraciova mysl pracovala stále rychleji, přestal cítit tělo, těžké okovy na rukou a nohou. Najednou, jako blesk z čistého nebe, vznikl program. Zatím nebyl podrobný a nedal se vysvětlit, ale již byl čitelný a oslepující svou velikostí. Kracios se cítil být neomezeným vládcem světa.

Znachar ležel na palandě, zakovaný do okovů, a obdivoval sám sebe: "Zítra ráno, až budou všichni odváděni do práce, dám znamení a náčelník stráže zavelí vyvést mě z řady otroků a sundat okovy. Dopracuji do detailů svůj program, pronesu několik slov a svět se začne měnit. Neuvěřitelné! Pouze několik slov a celý svět se podvolí mně, mé mysli. Bůh skutečně dal člověku sílu, která nemá ve vesmíru sobě rovné, tato síla je lidská mysl. Produkuje slova a mění běh dějin.

Vytvořila se neobyčejně příznivá situace. Otroci připravili plán povstání. Tento plán je racionální a zjevně může přivést otroky k pozitivnímu přechodnému výsledku. Ale stačí několik vět a zotročím na příštích tisíc let nejen dnešní otroky, ale také jejich potomky a pozemské vládce."

Na Kraciovo znamení mu ráno náčelník ochrany sundal okovy. A již následující den bylo na jeho pozorovatelskou plošinu pozváno ostatních pět žreců a faraón. Před shromážděnými Kracios začal svou řeč:

"To, co teď uslyšíte, nesmí být nikým zapsáno nebo vyprávěno. Kolem nás nejsou stěny a má slova nikdo mimo nás neuslyší. Vymyslel jsem způsob proměny všech lidí v otroky našeho faraóna. Není možné toho dosáhnout pomoci početného vojska a vyčerpávajících válek. Ale udělám to několika větami. Uběhnou pouze dva dny po jejich pronesení a uvidíte, jak se začne měnit svět. Dívejte se: dole dlouhé řady otroků, zakovaných do řetězů, nesou po jednom kameni. Střeží je mnoho vojáků. Vždy jsme si mysleli, že čím více otroků, tím je to lepší pro stát. Ale čím více otroků, tím více se musíme obávat jejich vzpoury. Posilujeme ochranu. Jsme nuceni dobře krmit své otroky, jinak nedokáží vykonávat těžkou fyzickou práci. Ale stejně jsou líní a mají sklon k buřičství. Dívejte se, jak se pomalu pohybují, a zlenivělá stráž je nepopohání karabáčem a nebije ani zdravé a silné otroky. Ale budou se pohybovat mnohem rychleji. Nebudou potřebovat stráž. Strážci se také promění v otroky. Udělat něco takového lze následovně. Ať dnes před západem slunce hlasatelé rozšíří faraónovo nařízení, v němž bude řečeno: "S úsvitem nového dne se všem otrokům daruje úplná svoboda. Za každý kámen přinesený do města bude svobodný člověk dostávat jednu minci. Mince bude možné vyměnit za jídlo, oblečení, příbytek, palác ve městě nebo za samotné město. Odedneška jste svobodní lidé."

Když si žrecové uvědomili to, co Kracios řekl, jeden z nich, nejstarší, řekl:

"Jsi démon, Kracie. To, co jsi vymyslel, zaplaví démonizmem množství pozemských národů."

"Ať jsem démon a to, co jsem vymyslel, ať lidé v budoucnu nazývají demokracií."

Při západu slunce bylo otrokům ohlášeno nařízení, které je ohromilo a mnozí celou noc nespali a přemýšleli o novém šťastném životě.

Následující ráno žrecové a faraón opět vyšli na plošinu umělé hory. Obraz, jenž vyvstal před jejich očima, byl ohromující. Tisíce lidí, bývalých otroků, o závod tahaly stejné kameny, co dřív. Zalévajíce se potem, mnozí nesli dva kameny. Jiní, kteří měli jeden, běželi a zvedali prach. Někteří strážci také tahali kameny. Lidé, kteří si mysleli, že jsou svobodní – vždyť jim byly sundány okovy  a sami se snažili získat co nejvíce vytoužených mincí, aby si vybudovali šťastný život.

Ještě několik měsíců Kracios strávil na své plošině, s uspokojením pozoroval, co se dělo dole. Změny byly obrovské. Část otroků se spojila do menších skupin, udělala si vozíky, naplnila je až nahoru kameny, a zalévajíc se potem tlačila tyto vozíky.

"Vynaleznou ještě mnoho zařízení", s potěšením si v duchu říkal Kracios. Již se objevily vnitřní služby: roznašeči vody a jídla. Část otroků jedla přímo za chůze, nepřála si ztrácet čas na cestu do baráku, aby se najedla, a platila lidem za obsluhu vydělanými mincemi. "To jsou věci: i lékaři se u nich objevili, přímo za chůze poskytují pomoc zraněným, a také za mince. Dokonce si zvolili hlídku dopravní bezpečnosti. Brzy si zvolí náčelníky, soudce. Ať volí: vždyť si myslí, že jsou svobodní, ale podstata se nezměnila, stále tahají kameny..."

A takhle běží tisíciletími, v prachu, zalévají se potem a tahají těžké kameny. I dnes potomci těch otroků pokračují ve svém nesmyslném běhu..."